Památník a muzeum Internačního tábora Svatobořice

V době druhé světové války se zde nacházel internační tábor, ve kterém byli shromažďováni rodinní příslušníci osob, které uprchly před nacismem nebo bojovaly v zahraniční armádě, tedy zatčení z tzv. E – akce (Emigration Aktion). První transport vězňů sem dorazil 17. září 1942. Přechodně zde byli internováni i lidé židovského původu z rasových nebo politických důvodů a osiřelé děti obětí nacismu z internačního tábora v Praze na Jenerálce. Tábor byl obehnán vysokým plotem s ostnatým drátem a několika kulometnými věžemi. Průměrně se v táboře nacházelo 1 200 osob a celkově jím pak prošlo na 3 500 osob. Celkem tu zahynulo 25 Čechů a 5 Němců, jejichž těla byla buď postoupena k pohřbení pozůstalým, nebo zpopelněna v krematoriu. 12. dubna 1945, ještě před příchodem Rudé armády, došlo ke zrušení tábora. Většina, cca 550 osob, byla tehdy propuštěna na svobodu. Dalších asi 250 vězňů převezlo gestapo nákladními automobily do Brna a odtud do tábora v Plané nad Lužnicí. Několik osob prý údajně uprchlo a skrylo se ve Svatobořicích a v blízkém Mistříně.
Na místě budoucího svatobořického represivního zařízení byl již v prvním roce první světové války založen uprchlický tábor určený pro běžence z Haliče a Bukoviny. Mezi světovými válkami zde bylo například vystěhovalecké středisko, starobinec či četnická stanice s byty pro její příslušníky. Krátce před druhou světovou válkou se místo proměnilo opět v tábor uprchlický, určený především německým sociálním demokratům. V části tábora byli v této době také internováni zajištění henleinovci. Po válce pak objekt sloužil nejdříve jako internační tábor pro české kolaboranty a Němce. Od konce roku 1948 do poloviny roku 1950 byl objekt využit jako Středisko pro demokratické Řeky.
V říjnu roku 2017 byl v jižní části bývalého tábora otevřen památník vytvořený Milanem Polianem a muzeum internačního tábora.